Romantika v Jeseníkách 2024
Byla, nebyla....
....jedna krásná myšlenka, že necháme děti babičkám a vyrazíme na zimní víkend ve dvou do Jeseníků.
No a jak to tak v příbězích bývá. Nejprve je potřeba dramatická zápletka. V pátek 26. 1. jsme si původně měli jen udělat zastávku na magnetické rezonanci v jablonecké nemocnici (na preventivní vyšetření). Bohužel měla Zuza velmi silnou alergickou reakci na kontrastní látku a skončilo to až nocí na jednotce intenzivní péče (naštěstí už jen na pozorování). Navíc s příslibem, že pokud bude vše v pořádku, tak nám doktor "dovolí" jet i na ten vytoužený relax víkend bez dětí. No ještěže nás pan doktor nezná a neví, že pro nás relax znamená trochu něco jiného než pro většinu lidí.
V sobotu ráno okolo 7.h jsem nabral Zuzanku na JIPce a vyrazili jsme pobalit pár věcí a rovnou směr Jeseníky. Cestou obídek v nějaké restauraci v Mohelnici a pak už jen kousek do Malé Morávky. Tam na nás čekal pokoj v hotelu Kamzík, kde jsme již byli s dětmi a moc se nám tu líbilo. Je to sice starší hotel, ale hodně věcí je v něm nově zrekonstruováno. Mají tu nádherný venkovní wellness, který jsme samozřejmě s dětmi vyzkoušet ještě nestihli. Odpoledne jsme se tedy věnovali odpočinku a regeneraci. Wellness tu opravdu stojí za to. Několik venkovních vířivek, různé saunové domečky, odpočívárny, přírodní ochlazovací jezírko. No paráda.
Nedělní ráno jsme si v poklidu užili hotelovou snídani a rozhodli se vyrazit na výlet, který byl v plánu. Samozřejmě jsme v tu chvíli ještě mysleli na to, co se odehrálo v pátek a že prostě uvidíme, jak na tom budeme. Prvním cílem bylo parkoviště na Vidlickém sedle a odtud procházka k Vysokému vodopádu, který bývá v zimně krásně zamrzlý. Tady nás zradila navigace (Google maps), která nás z Karlovi Studánky do obce Vidly táhla nejkratší cestou. Bohužel už nám zapomněla říct, že se silnice v zimně neudržuje. (mimochodem to apka mapy.cz hlásí). Takže jsme po ledě doklouzali k prvnímu mírnému kopci, kde se už zaseklo několik aut před námi. I couvání, ve vydřených kolejích do ledu, byla velká "zábava". Cestou jsme se museli vyhnout několika velmi nervózním řidičům, kteří buď mysleli, že oni jsou ti, kteří to na rozdíl od nás projedou a nebo už se vraceli se smutným obličejem zpátky. Objetí přes Ludvíkov a Vrbno pod Pradědem sice chvilku trvá, ale za tohoto počasí to je rozhodně lepší (jediná) cesta.
Po chvíli už parkujeme na parkovišti Videlské sedlo a balíme batůžky. K Vysokému vodopádu odtud vede několik tras, ale ve sněhu je asi nejschůdnější ta, kterou jsme si vybrali my. V mapách je to cyklostezka nazvaná Milionová cesta. Z té se pak posledních 400 metrů uhne na modrou poměrně nepříjemným klesáním okolo Sokolí skály až pod Vysoký vodopád. My měli oba poprvé na nohách nesmeky a byli jsme za ně fakt rádi. Ne snad, že by se pod vodopád nedalo dojít bez nich, ale takhle prostě nebylo potřeba vážit každý krok. Okolo vodopádu už to bez nesmeků nešlo vůbec. My jsme si zvládli vylézt až k němu a udělat si pár krásných fotek. Zpátky jsme pak šli téměř stejnou cestou. Jen na závěr jsme si to trochu zkrátili přes lesní pěšinu.
Túra k Vysokému vodopádu byla dlouhá 9,5km, nastoupali jsme jen 354 výškových metrů a trvalo nám to i s focením a přestávkami 2,5 hodiny.
Z Videlského je to na Černohorské sedlo už jen 20 minut cesty autem. Tady se dá poměrně pohodlně zaparkovat na placeném parkovišti přímo pod sjezdovkou. My ale nasadili běžky a vydali se směr Červená hora. Nutno podotknout, že jeden z nás měl na sobě běžky od střední školy v podstatě (až na malou výjimku) poprvé. Sluníčko nás hřálo do zad a vyplavené endorfiny z těch nádherných zasněžených panoramat nás hnali nahoru. No a jak to v těch hezkých příbězích bývá, když si někdo projde zkouškou, tak má pak taky štěstí. My jsme se s počasím opravdu trefili, protože to byl jeden z nejkrásnějších západů slunce v zimě, jaký jsme viděli. Nahoru je to asi 3,7km poměrně pravidelného a bohužel i intenzivního stoupání. Tahle dřina se ale fakt vyplatí. Nejprve jsme udělali pár fotek u Kamenného okénka a poté jsme se vrátili k Vřesové studánce, kde jsme pokecali s místními nadšenci, kteří měli v plánu tu i nocovat. Tohle místo měla Zuzanka v merku už hodně dlouho a načasování bylo dokonalé. Užili jsme si nádherný západ slunce a pak přišla další zásadní otázka. Zvládneme to i dolů?
Zvládli a to během asi 20 minut a jestli si to dobře pamatuju, tak pouze s jedním pádem. Frčeli jsme tak rychle, že jsme nakonec nevytáhli ani čelovky, které jsme pro jistotu měli v batohu. Celá trasa i s tou procházkou na vrcholu byla dlouhá 8km a za dobrých sněhových podmínek se určitě dá zvládnout okolo 1,5 hodiny.
Nás čekal ještě jeden relaxační večer na hotelu a ráno už jen poklidná cesta domů.